Ekumenismus jako hereze?

Vážení příznivci ikon

(Doufám, že mi odpustíte, že na ty ikony jdu zas poněkud "od lesa". Nicméně i jejich teologicko-spirituálnímu základu je třeba se věnovat, abychom se ikonopisectvím a úctou k ikonám nezabývali příliš povrchně.)

http://www.orthodoxia.cz/srovn/ek-a-pravosl.htm

Ne, nebojte se, neuvádím ho jako pouhou provokaci. Když jsem se začala o ikony a potažmo o pravoslaví zajímat a narážela jsem na odmítání ekumenismu, naplňovaly mě podobné texty rozhořčením. Měla jsem pocit, že asi pravoslavným (nutno poznamenat, že zdaleka ne všem) nejsem dost dobrá a že jim není dost dobrá celá západní větev církve založené stejným Ježíšem Kristem jako ta jejich. Nebo že jim je dobrá tak akorát k tomu, aby její členy mohli označit za heretiky a tím posílit své přesvědčení, že patří do toho správného ranku, uvnitř něhož je jim spása zaručena.

Postupně ale přicházím na to, že namísto pocitů zhrzení z mého označení za heretika bude lépe přimět se na jeho základě k nějaké té akci. Pokud někdo zpochybní „můj svět“, nemohu to přece nechat jen tak. A vůbec, jak je možné, že náhle pochybuji? Nestojím si snad dostatečně pevně v kramflecích, co se týče příslušnosti k církvi? Narážejí argumenty odmítačů ekumenismu na nějaké slabé místo? Co když mají k tomu odmítání nějaký důvod? A není zvláštní, že mnozí z nich jsou konvertité – bývalí římští katolíci? Co jim u nás chybělo? Postupem času jsem nalezla „slabých míst“ několik a ráda bych se o některá s vámi podělila. Nechci rozhodně vnášet zmatky do přesvědčení čtenářů tohoto blogu. Snad se najde někdo, kdo mi na mé otázky, které zůstávají otevřené, dostatečně odpoví. Také chci předeslat, že mám důvody, proč zůstat dále římskou katoličkou. Zatím se jeví jako dostatečné J

První, co jsem tedy podrobila zevrubnému zkoumání, byl problém „filioque“. Prokousala jsem se mnoha emocionálními (někdy až demagogickými) výlevy pravoslavné strany a vyselektovala dva argumenty, které stály za prověření. Prvním bylo politické pozadí doplnění Creda o vycházení Ducha sv. i ze Syna. Přiznám se, že mi to přišlo hodně napováženou.  Druhý argument je ale důležitější. V Písmu svatém se totiž nikde o vycházení Ducha ze Syna nehovoří. To je prostě fakt. Co tedy s tím? Pak jsem však četla názor, který mě uklidnil: katolická Trojiční teologie (která tvoří „podklad“ k filioque) hovoří o vztahu jednotlivých Osob z pohledu „imanentního“, tj. popisuje Trojici, jak je sama v sobě, kdežto teologie pravoslavná se zabývá Trojicí „ekonomickou“, tj. na základě vztahu k člověku, dějinám spásy atd. Nějaký ten rok jsem si s tím vystačila, až mi došlo, že jediné opravdu relevantní informace o Bohu přímějšího rázu než „poznání původce bytí z krásy stvoření“ máme z Písma svatého a ze vtělení Ježíše Krista. Obě tyto skutečnosti ale proběhly nebo vznikly ve vztahu k člověku, jedná se o přiblížení Boha člověku. Nový Zákon popisuje, jak se Bůh stal člověkem, a Starý Zákon je plný antropomorfismů, aby byl člověk schopen něco o Bohu vůbec pochopit, velká jeho část je popisem dějin Izraele, tj. pořád se pohybujeme v rovině „ekonomické Trojice“. Odkud máme zprávy, jak to „funguje“ v rámci Trojice imanentní? Odvodili jsme si to lidským rozumem (do kterého se při vší snaze Bůh nemůže vejít „se vším všudy“) z toho, co jsme měli k dispozici (viz výše). Jak si můžeme být jisti, zda to není pouhá spekulace? Samozřejmě těžko zjistíme též opak (že např. Duch sv. ze Syna směrem k Otci nevychází), čímž by se veškeré diskuze na toto téma jevily absurdními. Ale snad úplně nejabsurdnější se mi jeví prohlášení tohoto typu: „Z otázky Filioque, kde jde o to, zda Duch Svatý vychází pouze z Otce nebo také ze Syna, nezůstalo nic. Před několika lety vydala katolická církev prohlášení, které otázku zcela vyřešilo, takže dnes v ní ve vztahu k Východu není žádný problém“ (P.Rupnik pro Radio Vaticana, 2004, celý článek zde: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=2060 )

Další problém je otázka rozdílného pojetí milosti. Na rozdíl od nás (alespoň oficiálně) pro pravoslavné Boží milost znamená nestvořené Boží energie, kterými se člověk postupně nechává proniknout. V tom vlastně spočívá základ jeho duchovního života. S tímto cílem je v Církvi, proto se modlí, postí, atd. Jedná se tedy o spojení s Bohem velice bytostné, o theosi čili zbožštění člověka. U nás je zatím tato myšlenka zatlačena poněkud do pozadí (i když naštěstí ne 100%) a dozrávání do „Boží podoby“ se uskutečňuje spíše určitou konfrontací s příkladem Pána Ježíše Krista. To je samozřejmě velmi dobré, ale snad cítíte ten rozdíl mezi těmito dvěma variantami: je to jako buď se s někým přátelit a mít ho za vzor – nebo se jím stát (ve smyslu mít přímou účast na jeho božství, jak se za to i my modlíme třeba o slavnosti Narození Páně). Z uvedených různých akcentů vychází i různost duchovní praxe (včetně pojetí církevního obrazu) a důrazy přímo v ní.

Tyto a další skutečnosti ve mně v současnosti vyvolávají otázky, např. jednu dost zásadní: Co vlastně od duchovního života čekám? A potom: Volím vzhledem k tomuto cíli adekvátní prostředky?

Dále mi to způsobilo spontánní opuštění mého římskokatolicky sebevědomého přesvědčení, že ekumenismus musí přece zákonitě vyvrcholit sloučením všech církví pod „naší“ vlajkou. Zpětně vnímám spíše jako přezíravost, co jsem dříve pokládala za neochvějnou stabilitu v Pravdě. Další lekce, že k Pravdě vede možná ještě dlouhá cesta.